MP: stinná stránka

a je to tady velevážení, všemi očekávaný článek o stinné stránce mého maturitního plesu. původně měl být dřív, ale v sobotu jsem přes slzy už nakonec nic neviděla, v neděli jsem se bála, že budu brečet zas a tak se k tomu dostávám až dneska. snad mi to tedy nemáte za zlé...

tenhle článek asi bude plný hanlivých slov plných nenávisti, ale hlavně taky smutku. ti z vás, kteří maturák zažili, nebo zažijí, určitě chápou, jaký obrovský význam pro mě měl a jak mi záleželo na tom, koho si na něj pozvu. bratr i prarodiče odmítli, ale krev mé krve (sestřenice) souhlasila už několik měsíců předem. co by se hrozného mělo stát, když tam bude můj nejmilejší člověk?

nejdřív se stalo to, že jsem se rozešla se Štěpánem. tudíž nebyl partner ani doprovod. a tak jsem na poslední chvíli někoho sháněla a kdo mi nepřišel na mysl, než sympatický mladík, se kterým jsem se seznámila při cestě na brněnský Gaudeámus. s radostí přijal a když jsem se ho v rozpacích ptala, jestli má přítelkyni a jestli se mu alespoň trochu líbím (aby nešel na ples holce, která ho odpuzuje), odpověděl že jsem fajn a rád mě víc pozná.

a tak jsem si já husička dělala naděje, že se třeba dáme dohromady, když zjistí že nejsem ÚB a až mě uvidí v těch krásných šatech, tak mu prostě musí spadnout čelist...
ovšem opak byl pravdou. na plese jsem nejdřív šílela, že ještě deset minut před začátkem nebyl na místě a nakonec se se mnou bavil +/- 45 minut. ano, pozval mě na panáka, vyprávěl jak se na svém plese střískal a ptal se, jestli umím na něco hrát. náš "vztah" skončil společným tancem. prvním a posledním. od té doby jsem ho už neviděla s nikým jiným, než s krví mé krve....

pokud jsem je vlastně vůbec viděla. nejdřív jsme s tátou hledali jí, pak já sama hledala oba a nakonec jsem je našla spolu. jak jinak. vůbec nevadilo, že to byl můj doprovod a "potencionální přítel". vůbec nevadilo, že to byl můj ples a oni byli mými hosty. a už vůbec nevadilo, že jsem o nich něco přes pět hodin nic nevěděla.

já samozřejmě zase šílela strachy, jestli krev mé krve není někde omdlená, zmlácená, znásilněná, unesená nebo dokonce mrtvá. takže jsem si svůj ples užila tím způsobem, že jsem dvě hodiny hledala po baráku i před barákem svou ztracenou příbuznou, prokládala jsem to stěžováním si spolužákům, že nevím kde mám své hosty, semtam jsem se nechala někde někým vyfotit nebo pozvat na panáka. chvíli před půlnocí odjeli naši a s mými šaty, takže jsem jako jediná na zašlapování šerp byla v kalhotech a tričku.

celou dobu jsem o nich nevěděla. jio, jednou jsem je viděla jak se oblejzaj na zdi u záchodků, jednou jsem je potkala, když šli ze sálu a na mé "ahoj" se ani jeden neobtěžoval mi odpovědět. možná by dokonce mohli tvrdit, že nic takového se nestalo. a když jsem je po několika hodinách našla v sálu, jak zavěšení do sebe úžasně paří na mém plese, šla jsem jim říct, že odcházím. opět bez odpovědi. proč taky, že?!

takže už značně nasraná, že na mém plesu není nic tak, jak jsem chtěla, jsem odešla s Káťou, jejím přítelem a bratrem, do nonstopu. odpornej pajzl plnej ožralů, kteří buď chrápali na židlích, nebo sledovali hokej. to bylo něco kolem druhé hodiny raní.

zanedlouho pak přišli kvee s Filousem a alespoň ti se snažili mi zlepšit debilní náladu z plesu. dokonce jsem se tam poprvé rozbrečela, i když jen na chvíli. vždycky je lepší brečet doma, kde na vás nikdo nezírá a vy se tomu můžete věnovat celé hodiny...

a pak přišli další ožralí spolužáci, kteří tam nakonec vůbec dlouho nevydrželi a zřejmě odjeli domů. aby té smůly za celej večer nebylo málo, tak moje drahá spolusedící tam propadla v šílený pláč a já s jedním mechanikem jsme se jí tam snažili utěšovat. nakonec jí odvedl na vlak a já si vzala na starosti její šaty.

mezitím se vrátili ti dva. kolem půj čtvrté mi krev mé krve volala "kde že jako jsem?" a ve čtyři přišli konečně taky za mnou. místo nějakého vysvětlování, nebo snad omlouvání, si ale jen sedli a bavili se spolu. jak jinak. proč se mi omlouvat? byl to přeci jejich ples a já jim nemám co vyčítat.

po čtvrté raní jsme se zvedli, že půjdeme doprovodit kveečka na vlak. cestou mrholilo, já táhla šaty a ti dva se zas ztratili. s Filousem jsem ještě chvíli stála na dešti a pak jsem si řekla, že když oni kašlou na mě, tak i já budu kašlat na ně. doma jsem nechala rozsvícenou verandu a odemčeno, převlékla jsem se do spacího a šla si sednout na schody. tam jsem čekala, dokud neuslyším že vešla dovnitř. hned po tom jsem šla do postele. na nějaké rozhovory jsem neměla náladu. a stejně jsem okamžitě usnula, možná to bylo dobře....

druhý den pak krev mé krve odjela, objaly jsme se na rozloučenou a od té doby jsem jen brečela a brečela a nechápala (a furt nechápu), co jsem udělala blbě, že neslavili se mnou, ale prostě někam zmizli a byli celou dobu spolu... dobře, beru že mohla mezi nimi přeskočit jiskra (a zřejmě taky přeskočila), ale byl to můj maturitní ples, oni byli moji hosti a měli se tak chovat. měli se věnovat mě, samozřejmě že ne pořád, taky jsem musela jít na focení a a zašlapávání šerp, ale to všechno trvalo tak krátce a já, místo abych byla s nimi, jsem svou přítomností otravovala Káťu, která tam měla své lidi, a Filouse, který tam taky nebyl sám.

prostě jsem čekala, že když je pozvu, budou tam se mnou. a strašně jsem se na to těšila už od začátku čtvrťáku, že tam s krví mé krve budem skákat a pařit a třeba se i opijem. jenže asi mi to nebylo souzeno, užít si ples podle svých představ....
a víte jak to vypadá teď? za tu zlou jsem já! jsem totiž ta nepřejícná mrcha, která si maže lidi z kontaktů a dělá uraženou. nakonec bych se snad ještě měla za své chování omlouvat já!

bylo mi řečeno, že krev mé krve se ho kvůli mě nevzdá, protože je po pěti letech úzkostných stavů konečně šťastná. že by ale přiznala, že jsem to byla já, kdo o tom těch pět let věděl a že jsem se snažila, jak nejlíp jsem mohla, jí pomoct a rozveselit, to neudělala. proč taky? já jsem ta čůza, co je nenávidí a nepřeje jim lásku! a nikdy jsem se o nikoho nebála a nestarala...
navíc jsem ani nikdy neřekla, že bych si přála, aby se ho kvůli mě vzdala. stačila by jen omluva od obou, ale té se stejně nikdy nedočkám, tak co řešit...

to už je ale jedno, kdo ví, jak to bylo, to ví a nemůže mi nic vyčítat. sice asi byla hloupost dělat si tak velké starosti, když už byli oba dávno plnoletí, ale taková už jsem. není mi jedno, když o svých nejbližších tolik hodin nic nevím... a když mi pak "plesač" ani nenapíše, že se třeba omlouvá, že mě téměř celý ples ignoroval, tak už mě to vážně tuplem podkosí nohy. proč by se taky měl snažit mi psát, od kamaráda jsem se dozvěděla "že si není vědom, že by udělal něco špatného a dál se o tom nebude bavit", takže není důvod omluvy. prostě nic no, mám smůlu jako vždy a jako vždy jsem z toho smutná jen já...
a nakonec chci poděkovat Kátě, Filousovi a kveečkovi za zpříjemnění plesu a za to, že se mi alespoň oni věnovali. nebýt jich, tak jsem doma už od půlnoci a brečím do polštáře.
taky chci poděkovat šéfovi za krásná slova útěchy a podporu. Štěpánovi, který je sice můj ex a jsem na něj někdy příšerně hnusná až se sama sobě divím, a přesto mě nezavrhl a utěšoval mě i po telefonu. Achsemu, za informace o "plesači", za utěšování a dnešní fajn kino. a taky Kršce, která ačkoli si na plese prožila své, v neděli mně úplně přirozeně objala, když viděla můj obličej. a taky mi už tam řekla hrozně důležitou věc, i když hned po tom prohlásila, že je opilá. měla ale stejně pravdu...

Pé.eS: ty fotky tu nejsou kvůli tomu, abyste mě litovali. jsou tu jako důkaz toho, že nelžu a opravdu jsem brečela... a klidně si to zvětšte, datum je vlevo dole. dík za přečtení.